Stát a (jeho střední) management

Nedávno (31.3.) v rozhovoru pro Echo24 prohlásil Pavel Kysilka: „Proti dnešku musíme mít maximálně třetinu lidí ve státní byrokracii. Ale velmi kvalitně zaplacených a excelentně trénovaných jak do dobrého, tak do špatného počasí.“

Titulkář bohužel tohle tvrzení a další názory, které v rozhovoru zazněly, parafrázoval do výkřiku Stát musí propustit víc než dvě třetiny lidí, čímž vyznění rozhovoru nejen překroutil, ale nabudil spoustu rozumbradů (včetně odborového capo di tutti capi), kteří začali okamžitě útočit ve stylu: „znamená to, že zde někdo navrhuje propustit i 2/3 zdravotníků, učitelů, hasičů, policistů, a dalších…“, „to je ten samý co s Matochou, Lipovskou a spol. “reformuje” Českou televizi v její radě“, vše v normalizačním stylu : …soudruzi, není důležité, jestli nám někdo pravdu říká nebo neříká, důležité je, kdo nám to říká…

S panem Kysilkou jsem se setkal poprvé v polovině 90.let, kdy jako host (tehdy viceguvernér ČNB) přednášel v Čelákovicích skupině manažerských embryí. Mj. popisoval, jak připravili a provedli měnovou odluku po rozdělení Československa. Kdysi kdosi definoval inteligenci jako schopnost mluvit o těch nejsložitějších věcech co nejjednodušším způsobem. A už i na základě této definice jsem si pana Kysilku zařadil mezi ty, co to mají v hlavě „opravdu srovnané“.

Jeden nejmenovaný politik chtěl a asi se snad i snaží řídit stát jako firmu. Je to zjednodušení, často vysmívané, ale zkusme v tomto duchu chvíli pokračovat. Pan Kysilka totiž vystoupil jako jeden z nejzkušenějších akcionářů společnosti Česká republika, a.s., jako člověk, který během své několik desetiletí trvající kariéry prošel státním i soukromým sektorem, a sdělil nám s plnou vážností a zjevně bez potřeby vyhřívat se v zájmu médií: „Dámy a pánové, vyšší a střední management naší firmy nestojí za nic. Je jich příliš mnoho a valná většina z nich toho moc neumí. Má-li firma přežít, musíme je propustit.“

Sám jsem si ve své praxi ověřil, že větší a velké firmy jsou takové, jaký je jejich střední a vyšší management. Čím větší firma, tím je role středního managementu významnější. Když řídíte firmu tak do 200 až 300 zaměstnanců, ještě si klíčové akce a jednání dokážete ohlídat, ale když má společnost 2000 až 3000 zaměstnanců, pak už to Vy, ani top management sami nezvládnete. Denní výkonnost firmy, kontakt se zákazníky, zásobování, logistika a všechno ostatní je v rukou vedoucích oddělení, odborů a výroben. Jsou-li správně motivováni a vedeni, jsou-li zkušení a vzdělaní, pak firma opravdu „šlape“. Pokud ne, tak brzy skončíte v široce rozevřené náruči insolvenčního správce.

Takovým vyšším a středním managementem České republiky, a.s. jsou ministerstva a další státní úřady. Tak jak pracují ony, tak funguje náš stát. O tom jsem přesvědčen bez ohledu na to, zda ve Strakovce sedí bývalý podnikatel, profesor z Brna nebo třeba harmonikář. Státní správa evidentně není připravena a není schopna zvládat krizové situace. Proto se tak plácáme v epidemii.

Státní správa nám začíná fungovat jako bratrstvo. Útok na jednoho z nich je útokem na všechny. Postupně posiluje svůj vliv a moc. Zákon o státní službě tohle ještě umocnil. Podívali jste se teď někdy, jak se postupně mění složení dozorčích rad státem vlastněných společností? Politiky (ať už regionální nebo národní úrovně) na chvilku nahradili odborníci (jak bylo slibováno po volbách 2013), ale teď dozorčí rady obsazují naprosto systematicky státní úředníci. Říká se tomu posilování role státu. Zkuste někdy nahlédnout do vypsaných výběrových řízení na stránkách ministerstev. Vše je samozřejmě podle zákona. Musíte být bezúhonný, splnit požadované vzdělání, nesmíte být v Lidových milicích apod., u vyšších pozic bývá požadována praxe ve státní správě, ale že by pro některé pozice např. na MPO byla požadována praxe v průmyslu, to nenajdete. Je to svět čím dál více sám pro sebe.

Miluji knihy (a seriál) pánů Lynna a Jaye „Jistě, pane ministře“. Jsou pro mě zdrojem zábavy i poučení. Rád a pravidelně se k nim vracím. Jsou staré skoro čtyřicet let. A pořád platí. Zrovna dnes jsem si přečetl věty, které jsou třeskutě současné: „Státní aparát existuje proto, aby implementoval legislativu, kterou schválil parlament. Dokud bude parlament vydávat nové a nové zákony, jimiž si uzurpuje víc a víc pravomocí nad životy občanů, do té doby musí státní aparát narůstat.

Přes to všechno, co jsem o státních úřednících napsal, to neznamená, že mezi nimi nejsou lidé, kterých si vážím a se kterými jsem rád spolupracoval.

Je to už hodně dávno (1832), co ředitel patentového úřadu ve Washingtonu pronesl větu: „Navrhuji zrušení patentního ústavu, protože vše už bylo vynalezeno a nic nového nelze objevit.“ Zařadil se tak mezi často citované pomýlené falešné proroky. Mimochodem, občas neškodí si připomenout výrok adorovaného visionáře Billa Gatese z r.1981: „640 KB operační paměti by mělo každému bohatě stačit.“

Ale zpátky k panu řediteli patentového úřadu. Já si nemyslím, že by státní úředníci měli být vizionáři. Vizionář ve státní správě je tak trochu oxymóron. Ale tento státní úředník přemýšlel, zda má jeho práce smysl a když dospěl k závěru (byť chybnému), že žádný smysl nemá, navrhl zrušit podle jeho názoru zbytečný úřad. Přál bych si takových státních úředníků mnohem víc.