Anotace:
V tomto článku se dozvíte, s čím je spojena (ne)schopnost nebo (ne)ochota řešit „správně“ krize společností nebo obchodních korporací. Kromě chybějící legislativy tomu (podle mého názoru) brání často nezdravé uchopení, možná až nepochopení, elementárních podnikatelských principů, kdy proti manažerům zabředlým v krizi pracuje jejich přirozená psychologie. Bohužel na úkor záchrany společnosti a na úkor dalších zúčastněných.
Preventivní restrukturalizace – lék?
Kolega mě požádal, abych napsal článek na téma preventivní restrukturalizace. Usmál jsem se a řekl: „proč ne“. Koupil jsem si novou knihu „Preventivní restrukturalizace – Revoluce v oblasti sanací podnikatelských subjektů“. Mimochodem, již autorský kolektiv vás musí nadchnout. Určitě vám doporučuji si tuto knihu nastudovat, pokud je to pro vás zajímavé téma.
Po přečtení jsem se nakonec rozhodl, že se v tomto článku budu věnovat více jinému tématu, se kterým je Preventivní restrukturalizace spojená, a to je psychologie. Nerad bych nosil dříví do lesa…
Moudrost z pera EU?
Proč a k čemu je preventivní restrukturalizace? Řekněme, že se někdo moudrý zamyslel a uvědomil si, že ekonomická realita není často čistě růžová nebo čistě černá. Je spousta dalších barev a odstínů. A bohužel, legislativa počítá prakticky jen s dvoubarevným světem. Řekněme, že by nová legislativa dle nové směrnice EU mohla přinést řešení i společnostem, které se nacházejí mezi těmito dvěma „extrémy“ – růžovou a černou. Skvělá myšlenka, ale vytvoření a prosazení „dobré“ legislativy bude opravdu oříšek. A co teprve její zavedení! Nechám to na vašem zamyšlení, až si knihu přečtete.
Mít a nemít čas – toť vše oč tu běží. Opravdu?
Proč se vlastně dostávají společnosti do problémů a následně se z nich „překlopí“ až do úpadku nebo, chcete-li, do bankrotu? Problémů může být celá řada. Odhlédněme nyní od současné ekonomické covid-punk-rockové reality. Jak uvádějí autoři zmíněné knihy, lze vytvořit určitý varovný systém, který signalizuje úpadek až 3 roky dopředu.
Kde je zakopaný pes?
Lze vůbec předpokládat, že si manažer pracující s péčí řádného hospodáře nevšimne tři roky dopředu, že mu firma míří do úpadku? Myslím si, že problém není v tom, že by si toho dotyčný management nevšiml, že by byl vůči tomu lhostejný (tzn. že by řídil společnost vědomě a v rozporu s principem řádného hospodáře do záhuby). Ono je to často spíše tak, že tomu brání lidská – tj. přirozená – psychologie. Prostě to viděno býti NECHCE. Vyloučíme případ, kdy je management ničemný či přímo zločinný. Většinou bývá hlavním důvodem odmítání jednoduchého faktu – moje firma jede z kopce a skončí v úpadku. Pokud vymyslíme jakýkoli koncept či legislativu, pak je nutné zajistit to, aby s dotyčným managementem někdo z vnějšku zatřásl, otevřel mu oči! Budou to klíčoví věřitelé.
Co říkají insolvenční správci?
Potkávám se s celou řadou insolvenčních správců a na výše uvedeném se jasně shodují: „…museli to vědět, ale nechtěli to vidět! Management si nechtěl připustit konec. To je celé.“
Zakopaný pes: nechci, neumím, bojím se, ego,…
Zde si myslím, že je „zakopaný pes“ většiny insolvenčních případů. Managment firmy, která míří do záhuby, si nechce připustit situaci a pokud k tomu dospěje, tak je už příliš pozdě. Jsem také přesvědčený, že je to spojeno s dalšími aspekty, které máme u nás v Evropě jaksi špatně hodnotově nastavené. Nejsme ochotni si přiznat, že podnikání je HRA. Ano hra a ve hře mohu i prohrát. Uvědomění si této skutečnosti by podle mě mělo být jakousi podmínkou pro získání „řidičského oprávnění k podnikání“.
Zkuste se zeptat manažera nebo podnikatele, zda vůbec vnímá, co v jeho businessu znamená, že prohrává? Jak je možné, že drtivá většina ekonomických ředitelů s mnohaletou praxi neumí odpovědět na otázku: Co znamená situace, kdy má společnost záporný vlastní kapitál ve výši 0,8 mld. Kč?
Jak je možné, že 100%ní vlastník nevnímá to, že mu 100%ně patří pouze vlastní kapitál společnosti a myslí si, že mu patří veškerá aktiva? Poslední pán mi na mou otázku, jak k tomu dospěl, řekl, že je to přece zapsané v obchodním rejstříku!
Naproti tomu v USA je chápáno, že když někdo úspěšně zbankrotoval, tak prokázal, že se v takové situaci zachoval vůči zúčastněným správně a prokázal tak svou erudici a kvalifikaci.
Co říci na závěr? Hlavu vzhůru!
Bohužel musím konstatovat, že problém s preventivní restrukturalizací vidím stejně jako u ostatních témat spojených s kompetencemi managementů evropských společností. Často se jedná o nepochopení naprostých základů, o čem je business. Že je to i o osobní odpovědnosti, o zvládnutí svého ega, o schopnosti uznat prohru a o pochopení toho, co v takovém případě musím jako manažer vůbec udělat. Má naše firma problémy? Musím ji tedy zachránit a zachraňuji ji pro všechny zúčastněné, ne jen pro sebe, protože si myslím, že mi patří 100% aktiv.
Snažím se tyto myšlenky podsunout každému majiteli společnosti v problémech. Pokud není možné zvládnout (preventivní) restrukturalizaci a musí společnost poslat do insolvence. Měl by se pokusit najít někoho, pro koho jeho společnost nebo podnik může mít hodnotu a má k dispozici zdroje pro její záchranu a využití jejího potenciálu. Paradoxní je, že příliš často vidím situaci, kdy je společnost pro konkrétního člověka zdánlivě bezcenná a pro někoho jiného může hodnotu mít.
Jsem přesvědčený, že povinností každého čestného podnikatele, vlastníka nebo manažera je pokusit se o záchranu společnosti, podniku a případně nalezení někoho, kdo se na věc může dívat z jiné perspektivy.
Mám dojem, že dochází k rychlé změně ve vnímání ekonomické reality a podnikatelských principů a paradoxně i pandemie Covid by tomu měla pomoci. Stejně tak tomu pomůže i kniha, kterou jsem vám v úvodu doporučil a popularizace těchto témat. Je dobré, že autoři nebyli na home-office jen tak. Dobrá práce.